Když jsme se nastěhovali, studna tu už stála. Tiše, trochu zarostlá, s betonovými skružemi zčernalými časem a s hladinou někde hluboko dole, kam nesáhlo sluneční světlo. Nevíte o ní skoro nic. Nevíte, jak je stará, kdo ji kopal, kolik generací z ní pilo, kolik such přežila. Stojí tam a čeká, jestli si ji zasloužíte.
V červenci 2024 jsme získali certifikaci Přírodní zahrady. Zní to vznešeně. Je to zasloužené. Co se ale dělo předtím a potom, to certifikační komise neviděla.
Zašít se a zašít si, v klidu vypít kávu a napsat článek, který nikdo nebude číst. Mít veškeré produkty na jednom místě a materiál na výrobu přehledně a bezpečně uložený... Vyřizovat a expedovat objednávky od pracovního a ne jídelního stolu. To vše je teď možné, páč máme novou, voňavou, slunnou a vzdušnou dílnu.
Moje babička měla froté hadříky na nádobí, dvě látkové tašky na nákup a dědovi dávala do práce oběd v hliníkovém ešusu. Když náhodou něco dostala v igelitovém pytlíku, používala ho stále dokola než se roztrhal, věc nevyhodila dokud ji děda třikrát neopravil a dokud neposloužila dalším dvěma jiným účelům. Děti balila do bavlněných plen a zadky jim myla vodou. Ručníků, povlečení, sukní a halenek měla poskrovnu, pečovala o ně, opravovala je dokud se nerozpadly a až se rozpadly, využila je na další šití nebo na hadry na nádobí, a taky - nepsala o tom všem blog...
... tak, jako se tak trochu a nárazově snažím já... Celý článek o tom, jestli byla babička biomatka najdete