Studna

Když jsme se nastěhovali, studna tu už stála. Tiše, trochu zarostlá, s betonovými skružemi zčernalými časem a s hladinou někde hluboko dole, kam nesáhlo sluneční světlo. Nevíte o ní skoro nic. Nevíte, jak je stará, kdo ji kopal, kolik generací z ní pilo, kolik such přežila. Stojí tam a čeká, jestli si ji zasloužíte.

My jsme si ji nezasloužili. Ale to jsme ještě nevěděli.

Začali jsme rekonstrukcí domu. Řemeslníci přišli, změřili, pokývali hlavami a pustili se do práce. Do hliněné podlahy budoucí koupelny vypustili celou studnu. Bez ptaní. Pravděpodobně ani nevěděli, že by se měli ptát. Voda odešla do hlíny, hlína ji vstřebala s klidem bytosti, která na to čekala celá léta, a čerpadlo — zbavené náhle jakéhokoliv smyslu existence — se zadřelo.

První lekce: studna si pamatuje každou křivdu.

Zaplatili jsme nové čerpadlo. Voda se zakalila, pak se vyčistila, pak jsme si řekli, že to nejhorší máme za sebou. Přišla zima. Čerpadlo zamrzlo. Přišla další zima. Zamrzlo znova. Pokaždé jsme stáli nad studnou s výrazem lidí, kteří si mysleli, že jsou na vodu připraveni, a nebyli. Rozmrazovali jsme, opravovali, přikrývali, izolovali. Studna přihlížela. Nic neříkala.

Pak přišla ta noc.

Jasná zimní noc, mráz, ticho, hvězdy. Někde v domě tiše, vytrvale, bez jediného upozornění protékal záchod. Litr za litrem, hodinu za hodinou, celou noc. Ráno jsme vstali do světa bez vody. Studna byla prázdná. Záchod spokojený. My ne.

Přišlo čištění. Protože taková studna, která za pár let prodělá vypuštění do hliněné podlahy, dvě zimy se zamrzlým čerpadlem a noční vypuštění skrz záchod do kanálu — taková studna se potřebuje podívat sama do sebe a zvážit, jestli má ještě chuť sloužit. Spustili jsme hadice, začali čerpat. Voda se kalila. Přibýval jíl, přibýval písek. Materiál přibýval. Jenže — odkud?

Odpověď přišla sama od sebe, tiše a dramaticky zároveň, jak to studny dělají. Vedle ní se propadla zem. Kousek po kousku, bez ohlášení. Studna brala materiál zvenku, zevnitř se rozpadala a na povrchu nechávala díry jako vzkazy, které nešlo ignorovat.

Studna nám dávala zprávy celé měsíce. My jsme jen potřebovali čas, než jsme se naučili číst.

Léto přineslo nové nápady. Manžel nedovolil bazén — málo vody, říká, rozumím, logické — ale vířivka přece jen projde. Napouštíme. Pomalu, zodpovědně, s vědomím, že studna má své limity. Voda ubývá, hladina klesá, my napouštíme dál, protože ještě pár centimetrů a bude to akorát. Pak dojde voda a čerpadlo se ucpe. 

Žádná voda.

A tehdy teprve člověk zjistí, kdo doopravdy je. Místo těstovin k večeři pečeme zelné placky. Zuby si čistíme nad kýblem. Navštívili jsme koupelny snad u všech sousedů — všechny, do kterých nás pustili, a pár, do kterých nás pustili jen proto, že jsme byli zoufale upřímní anebo smradlaví. Pijeme víno, protože voda došla, a to je vlastně jeden z mála momentů, kdy nám celá situace přijde fér.

Studna mezitím mlčí. Obklopená propadlou zemí, se zadřeným čerpadlem a historií, kterou jsme jí za dva roky připsali — mlčí s důstojností někoho, kdo ví, že má navrch. Vždy měla. My jsme jen chvíli mysleli, že kohout je náš.

Čeká nás rekonstrukce. Nové skruže, nové dno, možná nové čerpadlo, určitě nové pokorné přehodnocení vztahu člověka k vodě. Ne té z vany na splachování, ne té dešťovky na zálivku — té z hloubky, té, která tu byla dřív než dům, dřív než my, dřív než kdokoliv, kdo si myslel, že tohle místo patří jemu.

Studna má duši. Má historii. Má vrtochy.

A my se je teprve učíme respektovat.